TvitážGůgl PlusJůtůpSave the Ring

 

 

Nějakej ten stream

Já na Twitchi :)

Každou neděli ve 20:00 závod na RGPL

by acls us

Nejnovější komentáře

Náhodnej vobrázek

525970_265995790150732_186846761398969_593044_702993099_n.png

Odkazy

RGPL - online rFactor liga

TOPlist

   No a je to tady. Mám hovno co dělat a tak píšu článek z nudy. Předem upozorňuju, že to bude nuda a že vůbec nevím, o čem budu psát a k čemu až se doberu. Jo, dobře, častěji na úvod píšu, že nevím, o čem vlastně budu psát... Ale pokaždé jsem měl nějaké téma, nějakou myšlenku a zbývalo tam jenom napatlal nějakou tu omáčku kolem, zatímco teď... No, jak to říct (pro detailisty napsat)... Prostě budu psát, co mě napadne, jestli mě teda něco napadne. No jestli ne, může vám to být jedno, protože si tenhle článek stejně nepřečtete (dva řádky, no dobře, víc, prostě nemá cenu dávat na web).

   Když jsme u toho matlání omáčky, troufám si tvrdit, že to mi celkem jde. Stačí se podívat na tiskovky (ano, vím, jsem magor, zase píšu o závodění) na tiskovky z IndyCar, obzvlášť na závod v Poconu. Moje tiskovka byla asi třikrát delší, než ty dvě ostatní dohromady. Nějak se prostě dokážu rozepsat o ničem (je to vidět i tady - v podstatě jsem zatím napsal exkrement). Hlavně se poslední dobou celkem rád zamýšlím, i když to zní divně... Jestli se ptáte, zda mě to bolí - bolí, a nehorázně. Myšlení je svině a občas se ani nevyplácí. Tedy mě se nevyplácí skoro nikdy, většinou když jsem myslel... Jsem opravdu věděl hovno a podle toho to taky dopadlo. No ale srdíčko si tady vylívat nebudu, nerad se svěřuju komukoliv, natož abych psal o svých problémech takhle veřejně, takže... Smůla. Radši se vrátím k tématu. Počkat. K tématu? Vážně? Já mám téma? Pecka! No dobře, dost blbých keců (stejně s nimi ale nepřestanu). Jak už jsem napsal výše, poslední dobou se v textech rád zamýšlím. Občas se něco takového objeví i tady na webu (ale fakt jenom občas). Když se podívám pár měsíců zpět, do doby mé školní docházky, konkrétně tak do poloviny čtvrťáku, kdy jsme psali slohovky (předtím na ně nějak nedošlo, jestli se nepletu, poslední jsme psali v prváku). Nějak jsem se opravdu přeorientoval na úvahy, které mě dříve spíš děsily. Teď mě naopak děsí všeobcně oblíbený útvar, vypravování. Nevím proč. Nějak mi už teď prostě dělá problém vymyslet nějaký příběh a přijde mi jednodušší prostě vysypat na papír obsah makovice (nebo hlavy, jak chcete). Obě slohovky patřily k nejlepším ve třídě (jestli vám přijde, že tady něco smrdí, přestaňte si dýchat pod nos). A maturitní slohovka z češtiny - tam jsem měl plně jasno. Otevřel jsem sešit se zadáním, bum, první téma bylo úvaha na téma bulvár. Ostatní témata jsem si projel jen proto, abych věděl, co tam ještě je, ale jinak jsem měl jasno - budu uvažovat. Na nějakou přípravu jsem se vykašlal, zbyteck z těch dvaceti minut jsem jen seděl a čuměl. Pak jsem prostě psal a psal, šlo to samo. Po nějakých 30 - 40 minutách jsem měl cca 300 slov, tak jsem k tomu vyfrknul nějaký závěr a táhnul jsem domů. Pohodička. Ale o tom už jsem psal v článku Kecy o maturitě po maturitě.
   Psaní (a čtení) mě vlastně baví už od nějkých šesti let, kdy jsem se naučil číst a psát. K pochopení principu skládání písmen do slabik a slov mi stačila jediná souhláska a jediná samohláska. Pak už to šlo samo. Už tehdy, v těch nějakých šesti letech, mě začalo neskutečně bavit čtení. A bavilo mě čím dál víc, v deseti letech už jsem byl schopný ležet v knížkách opravdu od rána do večera, někdy i od rána do rána. Byl jsem neskutečný knihomol a dost lidí mě mělo za blázna - koho by přece mohlo bavit nějaké čtení, když místo toho může trávit čas u počítače nebo před televizí? To je přece zábavnější, užitečnější, celkově lepší... (těžká ironie, pokud se bavíme o hraní stupidních stříleček atd.). No, po tom, co jsem teď napsal, asi lidi, co mě neznají, překvapí, co napíšu (lidi, co mě znají od nějakého patnáctého roku výše, spíš překvapilo, co jsem napsal před chvílí). V patnácti letech jsem dostal dostal první opravdu použitelný počítač a tehdy to šlo do prdele, sice pomalu, ale jistě. Trávil jsem u něj čím dál více času na úkor knížek. Jenom bych rád upozornil, že nešlo (a ani teď nejde) pouze o hraní her. No dobře, dokud jsem byl offline, šlo hlavně o hraní her, ale tehdy jsem u něj netrávil ještě tolik času. S internetovým připojením se to změnilo a u počítače teď trávím tolik času, že mě to až samotného děsí. No jo, to je ten magor, co je věčně doma a když vyleze ven, je to na vyhlášení státního svátku...
   Ale abych řekl pravdu, i dříve jsem moc mezi lidi nechodil. Od mala mě máti vychovávala skoro v izolaci od ostatních dětí, žili jsme sice ve velkém domě, v kterém bylo několik bytů, ale děti žádné. Tam jsem tedy ale ven chodil více, protože tam se venku dalo i něco dělat (tady ne). Jsem tak zvyklý se zabavit sám. Vždycky jsem to dokázal. Vlastně jsem ani nikdy neměl moc kamarádů, nejspíš díky tomu. Neměl jsem prostě potřebu být mezi lidmi. Nějak mi stačilo lítat na zahradě, po lese, stavět si na řece přehradu, kterou mi stejně pokaždé spláchla voda, protože těžší kameny jsem prostě neutáhl... Okolí domu bylo vlastně takové moje království - když nepočítám těch pár dospěláků, měl jsem ten obrovský prostor sám pro sebe, mohl jsem si dělat v podstatě co jsem chtěl. Bylo to fajn, nic mi nechybělo. Vlastně by se to dalo říct skoro i teď. Dobře, pár věcí mi chybí, ale jak už jsem psal, srdíčko si vylívat nehodlám. Nikdy jsem to nedělal. Vlastně většinou nebylo komu, dospělým se mi nikdy s mými problémy svěřovat nechtělo a jinak jsem byl v podstatě sám. Zvyknul jsem si tak všechno dusit v sobě a to přetrvává do dneška. Pár lidí se ze mě občas snažilo něco dostat, někomu se to i povedlo, ale neměli to zrovna jednoduché. I tak nikdy neřeknu všechno, jen to nejzákladnější. A stejně pořád někdo nedokáže pochopit, že je pro mě nepříjemné, když to ze mě tahá. V tomhle jsem přesný jejich opak. Vím, že nemám rád, když se mě někdo vyptává, a proto se ani já většinou nevyptávám ostatních, co se děje. No, má to ještě jeden důvod. I kdyby mi to řekli, nevím, jak se chovat - většinou je mi jasné, že jim nemůžu nijak pomoct a utěšovat taky neumím, takže proč se vyptávat? A nechat někoho bez odpovědi... To si pak většinou přijdu dost blbě. Sice to občas dělám, ale většinou když jde o nějakou blbost. A u některých lidí mi to přidje blbé i u těch blbostí.
   No, myslím, že to už by mohlo stačit. Pokud by měl někdo pocit, že se nic nedozvěděl, doporučuju si přečíst nadpis článku. V případě, že to nepochopí napoprvé, může si jej přečíst znova a pokud i pak bude čtenář tápat... Mám jednu radu - ser na to, neřeš to.
   Od toho, že nevím, co budu psát, jsem se přes psaní, maturitu a čtení dostal až k některým mým vlastnostem a trochu k dětství. To ujde. Pokud by někdo pochyboval o tom, co jsem napsal v úvodu (píšu jen tak, z nudy, prostě vybleju, co mě zrovna napadne), můžu ho ujistit, že jsem nelhal - opravdu jsem svoje myšlenky rovnou vylil na papír, tedy vlastně do Wordpadu. Bohužel některé myšlenky "ukáply vedle" a už jsem je nenalil zpátky (sakra, to nezní ani dvojsmyslně, ale prostě divně). Jednoduše řečeno, něco jsem chtěl napsat, ale nedostal jsem se k tomu a pak už jsem nedostal příležitost se k tomu vrátit (třeba jsem chtěl více rozvést to psaní). Takže snad někdy příště (jestli nějaké příště bude). Pokud jste článek dočetli, mám na vás jednu prosbu - dejte mi o tom vědět v komentářích pod článkem, budu vám vděčný. Nechci po vác žádné názory ani hodnocení, jen prostou informaci, že jste článek přelouskali. Joomla sice počítá zobrazení článku, ale neřekne mi, kolik lidí jej opravdu četlo a kolik jej otevřelo jen náhodou nebo přestali číst ještě během prvního odstavce. Rád bych měl přehled, jestli vůbec někdo dočetl až na konec, jestli jsem se s tím nepsal zbytečně. Je mi jasné, že dost z těch, kdo dočetli (těch moc nebude, 1 - 2 lidi podle mě dojdou na konec) na ten komentář určitě hodí bobek, takže počítám, že možná jeden komentář tady najdu. Prosím, udělejte to pro mě. Díky a třeba někdy u dalšího článku... Čau!