TvitážGůgl PlusJůtůpSave the Ring

 

 

Nějakej ten stream

Já na Twitchi :)

Každou neděli ve 20:00 závod na RGPL

by acls us

Nejnovější komentáře

Náhodnej vobrázek

562089_10150686173612210_42653387209_9301757_1623146991_n.png

Odkazy

RGPL - online rFactor liga

TOPlist

   Obecnější článek o online závodění tu již byl (naleznete jej zde). Věnoval jsem se v něm tomu, proč vlastně i další nadšenci bereme takovou blbost, jako jsou online závody, tak vážně. Dneska to vezmu z trošku jiného soudku. Nemám sice nijak promyšlené, co chci vlastně napsat (stejně jako minule by se moje myšlenka vešla na dva řádky), ale chtěl bych se tentokrát trochu věnovat motivaci. Snad se mi to podaří.

   Jak je asi každému jasné, motivace je důležitá, ať děláte cokoliv. Dělat něco pořádně bez motivace... To snad ani nejde. Je jedno, jaká ta motivace je. Ať už jsou to úspěchy, zábava, pomoc ostatním, pocit z dobře odvedené práce nebo i jen prosté zahnání nudy (ano, i to lze považovat za motivaci), to všechno nás žene vpřed téměř při jakékoliv činnosti a jen díky tomu neustáváme. V závodech tomu není jinak. Bez motivace to nejde, a protože někteří ztratí motivaci hodně rychle (většinou ti, kdo si kladou příliš vysoké cíle), často se to, zejména v poslední době, odráží na účasti.
   Co je vůbec mojí motivací? Proč pořád jezdím? Už to budou čtyři roky a pořád jsem nedošel k skoro žádnému úspěchu, pouze IndyCar se vydařily, ale tam jsem k tomu spíše přišel jak slepý k houslím, zase mi jednou pomohlo, že jsem jel opravdu všechno. Dvě vítězství v IndyCar (se štěstím), bedna v F1/B 2011 (taky se štěstím) a... Už mě dál nic nenapadá, kroěm tohoto mě žádný větší úspěch nepotkal, spíš jsem často rád, že vůbec dovezu auto do cíle. Tak proč jsem se na to pořád nevysral? Možná proto, že narozdíl od čím dál více se rozrůstající části komunity nejezdím pro úspěchy, ale pro zábavu. Vítězství, pódia... To pro mě vlastně nic neznamená. Samozřejmě, mám z nich radost, ale to není ta pravá odměna, to není to, proč to dělám. Neexistuje pro mě lepší odměna za čas strávený tréninkem, než to, že si závod užiju. I když dojedu poslední, i když třeba nedojedu, nedokáže mě to odradit, zkazit mi radost ze soubojů, stíhání soupeřů i bránění pozic, taktizování (často ale nepodařeného)... Ta zábava, radost, to je ono. To je moje motivace, přesně proto to dělám. A myslím si, že tak by to mělo vypadat. Nejezdit pro úspěchy, jezdit pro radost. Od toho koníčky jsou. Je to něco, co děláme, protože nás to baví, kdyby nás to nebavilo, nedělali bychom to. Bohužel pro někoho zábava končí v momentě, kdy skončí úspěchy, a pro někoho třeba zábava ani nezačne, protože se úspěchy prostě nedostaví. Přijde, sveze se a zase odejde, protože "neuspěl". A tady se zase na chvilku zastavím. Podle mě úspěch není jen dosažený vysoký výsledek. Ne. Úspěch je podle mě právě i to, že si danou činnost (v tomto případě závod) dokážete užít. Vždyť to je na tom přece to nejkrásnější. K čemu je vítězství, když hodinu kroužíte na čele a jiné jezdce potkáte maximálně při předjíždění o kolo zpět? Lepší mi přijde bojování ve středu pole, tam je alespoň možnost si závod užít, kdežto na prvním místě s obrovským, nezdolatelným náskokem musí být nuda. Ano, člověk si na vítězství zvykne a pak jsou špatné výsledky zklamáním, můžu to potvrdit po vydařeném začátku sezóny formule 1. Ale i na to se dá zvyknout, i přesto je možné si závod ve středu nebo i na chvostu pole užít.
   Hodně jezdců, i kvalitních, od nás často odejde již hodně brzo jen proto, že už nemají třeba šanci na titul. I když jsou schopní vyhrávat, nestačí jim to. Ztrácí motivaci. Dá se to pochopit, každý z nás je přece jiný, má jiné potřeby atd., ale stejně nad nimi kroutím hlavou. Čert vem výsledky. Moje kariéra trvá skoro čtyři roky, a tak už mám celkem na co vzpomínat. Ale nevzpomínám na úspěchy (dobře, moc jich není, ale i tak by se na ně dalo vpomínat). Spíš si vzpomenu na závody, které se vydařily po stránce zábavnosti, atraktivity. Vzpomínám na první závod, BTCC v Charade, kde jsem zapadl v půlce závodu se ztrátou dvou kol za zídku a při snaze vycouvat jsem byl diskvalifikován za špatný směr. Vzpomínám na moje trápení v sérii formule Nippon, obzvlášť v prvních závodech na klávesnici. Vzpomínám na závod Porsche Supercupu v Silverstonu, první závod, který jsem si díky svému kolegovi opravdu užil, i když jsem dojel předposlední. Vzpomínám na závody formulového béčka, kde jsme se s kolegou Virem často potkávali až příliš zblízka, stejně tak si pamatuju na závody v historické sérii Le Mans, DRM i Ferrari Challenge na Touring Series, kde se mi vůbec nedařilo. Vzpomenu si na to spíš než na závody, kde jsem se umístil vůbec. Nedávno jsem vyhrál IndyCar v Poconu a teď mám problém si vzpomenout, na jaké trati to vůbec bylo... Natož abych si vzpomněl na svoje první vítězství, které přišlo o několik týdnů dříve. I když je ovšem pravda, že zrovna tyto závody byly celkem zajímavé.
   Zkrátka je mi smutno z těch, co naplní soupisku a pak odejdou s nenaplněnou vidinou úspěchu, někdy buď skončí úplně, nebo jdou do slabší ligy, kde mají šanci se umístit výše. Tady je prostě něco špatně, vždyť účelem online závodů není si dokázat, jak je někdo skvělý závodník a všechny si podá s prstem v nose, ale pobavit se. Vžít se do kůže závodníka a třeba (jako v mém případě) si alespoň částečně splnit sen. O to tady jde. No nic, zase jsem se šíleně rozepsal a pochybuju, že někdo vůbec dojde až sem (pokud ano, děkuju ti, výjimečný čtenáři, že jsi mě nenechal psát tato slova nadarmo). Možná jsem občas odbočil lehce od tématu a možná jsem nudil (spíš určitě), takže za to se omlouvám, ale už to mám napsané a předělávat se mi to nechce. Takže třeba zase někdy u dalšího pofidérního článku čau ;).