TvitážGůgl PlusJůtůpSave the Ring

 

 

Nějakej ten stream

Já na Twitchi :)

Každou neděli ve 20:00 závod na RGPL

by acls us

Nejnovější komentáře

Náhodnej vobrázek

sp3.png

Odkazy

RGPL - online rFactor liga

TOPlist

   Nazdar, hovada! Září je tady, podzim se nezadržitelně blíží a počasí nám o tom dává pořádně vědět. Nevím, jak vám, ale mně osobně to ani moc nevadí, spíš naopak. No dobře, je mi jasné, že většina z vás by se radši celé dny potila v nesnesitelných hicech, což opravdu nepochopím, ale budiž. Mně vyhovuje spíš když je pod mrakem a chladněji, to je přesně to ideální počasí pro mě, a proto mám podzim tak rád. Ani ten déšť mi moc nevadí. Horší bude, když (nebo spíš jestli?) přijde zima, mrazy a sníh... To už je na mě moc, mrznout nemusím a sníh, to je to největší zlo. Sice to pěkně vypadá, ale jinak jenom překáží a ty sračky, co jsou z něj, když začne tát, jsou snad za trest.
   No a protože je tady to slavné září, část z vás se zase pěkně vrátila do školy (a s vámi i ta děcka, co mi po noční vždycky řvala pod oknem, takže jsem nevyspal, huráááá). Takže zase všude čtu a poslouchám, jak se nikomu nechce, jak už se nemůžou dočkat, až ze školy definitivně vypadnou, jak by tam nejraději nešli... Jasně, taky se mi nikdy nechtělo, sedět ve škole každý den X hodin je prostě pakárna, ale stejně mi to docela chybí. Ne že bych se nějak rád učil, i když některé předměty (většinou ty odborné) mě celkem bavily, ale přesně jak tvrdil náš třídní, byla střední tím nejbezstarostnějším obdobím mého života. Až na pár drobností mě nic moc netrápilo, na učení jsem házel bobek a tak to bylo opravdu nejproflákanějších několik let. Výsledky? Dostačující, sem tam jsem jen tak tak prolezl, ale maturitu jsem nakonec, samozřejmě bez přípravy, zvládnul s vyznamenáním. A všechno to šlo v pohodě, bez nějakých větších nervů, ty mi občas tekly jenom z lidí kolem mě. Upřímně lituju všechny, kdo se kvůli škole nervují. Nestojí to za to, známky jsou jen číslo/slovo napsané na kusu papíru. Důležitější je dojít úspěšně až do cíle, a na to přece nejsou třeba jen samé jedničky, a úplně nejdůležitější je, co zůstane v hlavě, protože to je ten hlavní důvod, proč tam chodíme. Spousta z vás držkuje, že je škola k ničemu, ale mně to tak vůbec nepřijde. Vždyť bez školy bych neuměl číst, psát (nevzniknul by ani tenhle pofidérní článek), počítat, díky tomu, že jsem si vybral školu podle toho, co mě baví a zajímá (a ne nějaký gympl, aby si ze mě pak všichni dělali prdel, že vím a umím hovno), jsem se dozvěděl i dost zajímavých věcí.
   Jenže do školy už nechodím a stal se ze mě pracující člověk. Měl jsem už prákrát nutkání o tom něco napsat, ale pořád jsem se k tomu nedostal, tak až teď. V půlce dubna jsem nastoupil do (údajně nejmodernější ve střední Evropě) automobilky TPCA. Myslel jsem si, jak budu šaškovat někde na montáži, utahovat šroubky, nacvakávat plastové sračky... I když jsem si to nedokázal představit, šoupli mě na lakovnu. Po hrozně záživném dvoudenním vstupním školení jsme konečně mohli jít do akce... Nebo jsem si to aspoň myslel. První den na lakovně se nesl v duchu primitivního, ale záludného rozřazovacího testu. Čtyři úkoly, z nichž mi nejvíc uvíznul v paměti jeden - nakreslete pod sebe čtyři vodorovné čáry dlouhé 10 cm s rozestupy 2,5 cm. Samozřejmě si to většina vyložila po svém, a tak je někdo kreslil svisle, někdo s mezerou 10 centimetrů, někdo je měl dlouhé třicet centimetrů a našel se borec, co je dokonce kreslil za sebe, takže se mu na tu dvoumetrovou tabuli ani nevešly. Nakonec se údajně nejvíc hodím do kabin na nástřik laku. To znělo dobře. Tak teď už půjdeme konečně do akce? No dobře, tak ne... Protože se mi povedlo nastoupit zrovna v době, kdy se přecházelo na nové modely a protože zaučování na lionce předchází dvoutýdenní trénink mimo linku, nastala situace, kdy mě neměl kdo učit ani na čem učit. Takže jsem všichni tak nějak museli přežít tři týdny, kdy jsme tam chodili úplně zbytečně. Pak většinu z nás rozhodili na brány kvality - taková měsíční akce, kdy se kontrolují auta přímo na lince. Na mě vyšla pozice přímo na konci lakovny v kabině, kde se stříká vosk do dutin v kapotě a dveřích. Spolu s jedním zmateným klukem jsme hledali nedoleštěnce (špatně opravená místa) a dolešťovali je. Po měsíci, kdy jsem z toho už byl trošku na prášky, jsem se opravdu těšil, až se konečně vrátím na trénink a začnu se učit stříkat. Konečně jsem se dosčkal. Následovaly tři týdny stříkání vodou na jedno stojící auto... Taky docela opruz, ke konci mi z toho fakt hrabalo a byl jsem rád, že přišli nováčci a musel jsem nechat prostor jim. Po příchodu do kabin mě čekalo dvoutýdenní zaučování na lince. Tam jsem zjistil, že všechno, co jsem se naučil v tréninku, můžu zapomenout, protože v praxi to vypadá úplně jinak. Stříká se rychleji, blíž, přesně dodržovat standart se moc nedá... Navíc mi auta jedou, a to je úplně jiné, než když stojí. Ale i s tím jsem se popral a audit po dvou týdnech jsem zvládl bez problémů. Můžu říct, že mě zatím pořád docela baví, rozhodně je to lepší, než dělat šaška na montáži. Je tam sice hic, celý den běhám po debilních roštech, jsem navlečený do všeho možného, aby se mi nikam nedostal lak, ale je to tam fajn. Hlavně se mi líbí, že jsou kabiny takové zastrčené a je tam klid, za celý den tam skoro nikdo nepřijde, jen ráni si nás zkontroluje Japonec a to je tak všechno. Jinak si kabiny žijí v podstatě vlastním životem.
   No nic, dopsal jsem a pomalu zase povalím makat. Doufám, že vám jako mně moc nevadí počasí a nenervujte se tolik z té školy :). Nazdar!